Project motto

   Kdyby mi někdo před 7 lety řekl, že se pokusím v oblasti letectví o světový unikát, těžko bych mu uvěřil. Jak se taková výzva v životě obyčejného člověka přihodí? Příběh je poměrně dlouhý. V roce 2005 jsem uviděl u kamaráda na stěně jeho pokoje obrovskou mapu plnou čar, čísel a znaků. Protože jsem věděl o jeho zálibě v simulované létání, pochopil jsem, že se bude jednat o leteckou mapu. Ale co je na ní mi bylo záhadou. Za týden jsem měl již koupený FS 2004 a začal jsem se učit létat. Lekce ve FS 2004 mi přišly srozumitelné a já prošel všechny od začátku do konce. V roce 2006 jsem se odhodlal k registraci na VATSIM. Chvíli jsem poslouchal, snažil si instalovat různé softwary a nakonec jsem s bušícím srdcem zakoktal do mikrofonu. Netrpělivě jsem čekal, kdo se ozve. Věty, které jsem přeříkával, jsem četl z vytištěného manuálu pro začátečníky. Provedl jsem svůj první let. Několikrát se mi dostalo upozornění a několikrát jsem nevěděl na co se mě vlastně řídící ptá. Ale časem jsem se zdokonalil a na VATSIMu poznal partu skvělých lidí, kteří mě naučili jak se řídí letový provoz. V roce 2007 jsem se rozhodl udělat si PPL a zkusit si to v opravdovém letadle. V roce 2008 jsem uskutečnil svůj první let do oblak a věřte, že mi srdce bušilo úplně stejně jako tehdá na VATSIMu. Protože se mi narodil druhý syn a já neměl dostatek času na létání, začal jsem létat více a více doma na simulátoru. Vybudoval jsem si pěkný kousek doma v kotelně, ale pořád to byla jen směska budíků, které jsem různě nakupoval a skládal podle prostoru, nikoli podle reálného letadla. Pak mě napadla myšlenka pořídit si simulátor Boeingu 737, protože s tím letadlem jsem létal nejraději. Domluvil jsem se s kamarády na VATSIMU (konkrétně s Pavlem Brodským a Radomírem Jedličkou) a vyrazili jsme se podívat na jeden takový simulátor do Berlína. Byl moc pěkný. Propracovaný, funkční, prostě ten, co bych chtěl. Ale po obdržení nabídky jsem pochopil, že je to opravdu drahá sranda a budu muset ještě chvilku šetřit. Asi po roce a půl jsme s Pavlem Brodským začali pracovat na myšlence vlastního podobného simulátoru. Něco takového, jako mají někteří v Klášterci nebo v Praze v panelákovém bytě. Cíl naší cesty však nebylo komerční využití, ale propagace VATSIMu, vlastní potěšení a zábava. Prohledali jsme mnoho webů a vytušili, že stavba bude poměrně náročná. Tak jsme si řekli, zda by nebylo lepší koupit si starý kokpit a ten postupně doplnit nakoupeným simulátorovým vybavením. Prohledali jsme stovky webů a hledali Boeing 737. Jenže věc zprvu snadná se ukázala býti nerealizovatelnou. Jednoho dne mi zavolal Pavel. Úplně nadšený, že něco objevil a já to musím hned vidět. Jeden kanadský nadšenec Perry prodával starý uříznutý kokpit DC-9 kompletně vybavený avionikou, která byla pravděpodobně fukční. Pavel mě přesvědčil, že toto je ta správná volba. Já byl zprvu skeptický, mám raději glass cockpit, než zastaralé budíky s ručičkou, ale něco mi říkalo přemýšlej nad tím. S B737 dnes umí létat “každý”, dokonce i já (samozřejmě na simulátoru), ale při pohledu na DC-9 jsem nevěděl k čemu polovina budíků a přepínačů vlastně slouží. Byla to výzva. Když mi Pavel řekl, že nenašel nikoho, kdo by podobný projekt realizoval, řekl jsem ano. Jdeme do toho a to naplno. Dne 27.4.2013 ve 14:38 jsem napsal Perrymu:

“I am very interested in purchasing cockpit of DC-9. Is it still available? Can you please send me some more detailed photos?”. To byl právě ten den, kdy obyčejný člověk začal doufat ve  světový unikát. Byl to den, kdy jsem se opět přesvědčil, že i malá skupinka chytrých lidí plných optimizmu a nadšení v malé České republice může dokázat něco velkého. Smlouvy, nakládka, transport, … nebylo to úplně snadné, ale 9.8.2013 jsem se DC-9 prvně dotkl. Při prvním posazení do kokpitu mi tlouklo srdce úplně stejně jako tenkrát prvně na VATSIMU, či tenkrát prvně sám v Z142. Dne 10.8.2013 jsme s naším malým týmem začali naplno pracovat. Jak to všechno dopadne nikdo neví, ale myslím, že tento projekt prostě nemůže již z principu a odhodlání skončit jinak, než dobře.


Děkuji všem, kteří nám vyjadřujete podporu, děkuji všem, kteří přikládáte ruce k dílu a děkuji zejména Pavlovi Brodskému a Jindrovi Machalínkovi, kteří umí vzít šroubovák a pájku do ruky a změní historii jedné zachráněné DC-9 před šrotem. Kdo to neviděl na vlastní oči, nepochopí jaká škoda by to byla.



Držme si palce!


Petr Bílý



If someone told me seven years ago that I would try a world unique thing in the field of aviation, I hardly believed him. How does such a challenge appear in an ordinary man life? The story is quite long. In the year 2005, I saw on my friend´s room wall a huge map full of lines, numbers and symbols. Because I knew of his fondness for simulated flying, I understood that this is an air map. But what was in it was a mystery to me. In a week I purchased FS 2004 and I started learning to fly. Lessons in FS 2004 seemed clear to me and I passed them all from the beginning to the end.  I decided to register at VATSIM in 2006. For a while I listened, tried to install various software and finally, with my heart beating, I stammered into the microphone. I waited impatiently, who I will hear. Sentences that I recited, I read from a printed manual for beginners. It was my first flight. Several times I received notice and a few times I did not know what the controller was asking me. But as the time went by I improved myself and I met a bunch of great people at VATSIM who taught me how to control the air traffic. In the year 2007, I decided to do PPL and to try it on a real aircraft. I made my first flight into the clouds in 2008, and believe me, my heart was beating exactly the same way like at the VATSIM. Because my second son was born I did not have enough time to fly so I started to fly more and more at home on a simulator. I built a nice piece at home in the boiler room, but it was still a mixture of aircraft gauges that I bought and placed by space, not by the real aircraft. And then I got the idea to buy Boeing 737 simulator, because it was my favorite plane for flying. I spoke with my friends at VATSIM (specifically with Pavel Brodsky and Radomir Jedlicka) and we went to have a look at such a simulator to Berlin. It was very nice. Sophisticated, functional, just the one I really wanted. But after receiving the offer, I realized that it's really expensive and I will have to continue saving for a while. After year and a half, I together with Pavel Brodsky started working on the idea of our own simulator. Something similar to what some people have in a block of flats in Klasterec or Prague. But our goal was not its commercial use, but promotion of VATSIM, our own pleasure and fun. We searched many websites and realized that the construction won´t be easy. So we asked a question if it is not better to buy an old cockpit and add there item-by-item purchased simulator equipment. We searched hundreds of websites looking for Boeing 737. But what seemed to be easy at the first sight, wasn´t feasible in the end. One day Pavel called me. He was totally excited and he told me that he had found something and I had to see it immediately. One Canadian enthusiast for aviation Perry was selling an old cockpit of DC-9 with fully equipped avionics, which was probably functional. Pavel convinced me that this is the right choice. I was initially skeptical as I prefer glass cockpit to the outdated gauges with hands, but something told me to think about it. "Everyone" can fly B737 today, even me (of course on a simulator), but when I looked at the DC-9 I did not know what are half of gauges and switches actually used for. It was a challenge. When Pavel told me he could not find anyone put into practice a similar project, I said yes. Let's go ahead and full speed ahead. On April 27, 2013 at 2:38 PM I wrote to Perry:
"I am very interested in purchasing cockpit of the DC-9. Is it still available? Can you please send me some more detailed photos? ". That was the day when an ordinary man began to hope in a world unique thing. It was the day when I was convinced again that even a small group of smart people in the Czech Republic who are full of optimism and enthusiasm can accomplish something big.

Agreements, loading, transport... it was not easy, but on August 9, 2013, I touched the DC-9 for the first time. When I first set into the cockpit, my heart was beating the same way as it did the first time at VATSIM, and then the first time on Z142. On August 10, 2013 our small team started with hard work. How it all ends nobody knows, but I think that this project simply cannot end differently than with success just because of principle and our commitment.

Thank you all who express support, thank you all who help and special thanks to Pavel Brodsky and Jindra Machalinek who can take a screwdriver and a soldering iron into their hands and change history of one DC-9 rescued from scrap.

Who hasn´t seen it with his own eyes, won´t understand, what a pity it would be.


Let's keep the fingers crossed!

Petr Bílý